Mgr. Tomáš Bolek

Dobrý den,
moje dcera má pět let, tři roky navštěvuje mateřskou školku, z toho poslední dva roky denodenně poslouchám stížnosti učitelek, že dcera je nejhorší dítě, jaké kdy ve školce měli. Vzteká se, vzdoruje, jeden den jí, druhý den zase nemá chuť, strká nebo snad dokonce bije děti, nechce ...Vícese obléknout svetr, když jdou ven a mnoho dalšího. Děti prý bolí hlava z jejího vztekání, mají obavu jít s ní na vycházku, aby učitelkám neudělala ostudu. Dceru prý špatně vychováváme, jinak by taková nebyla. Doma s ní problémy nemáme, má staršího sourozence, chutná jí až moc. Jediný problém, který máme je, že ráno, jak máme jít do školky, nechce se oblékat a k vůli tomu se pak vztekne, ale pak ji to přejde. Před dvěma roky měla záchvaty vzteku např. při nákupu nebo proto, že jsme ji nerozuměli, protože ještě moc nemluvila, ale to pak přešlo. Po prázdninách v září se zdálo, že je všechno v pořádku, ale za dva měsíce se u ní ve školce znovu projevil vztek, vzdor. Je to normální, že v pěti letech se takto chová a dá se stím něco dělat?
Děkuji za odpověď. Méně

Dobrý den,
před 5 lety jsem žila v psychickém teroru. Otec pil, bil matku, dělal hodně scény, byl agresivní, psychicky nás týral, občas i chytl tak, aby nás to bolelo. Nyní s ním již skoro čtvrtým rokem nežiji. Navštěvovala jsem ho na víked jednou za dva týdny, postupně jsem to však začala ubírat...Více a nyní jsem se rozhodla, že s ním v kontaktu být nechci. Má to jednoduchý důvod, mám kvůli němu problémy psychického charakteru. Již několik let špatně spím, poslední týden jsem se vůbec nevyspala. Vždy v půl druhé ráno se probudím a většinou tak do páté hodiny ranní jsem vzhůru (vstávám před šestou). Nespavost se střídá s psychickými problémy, pravděpodobně stavy úzkosti. Ty mají různou intenzitu, ale vždy to vyvolá něco, v čem se angažuje otec, byť jen kontext. Vždy se jedná o zrychlený tep, zimu a zároveň horko, pocit prázdnoty a zároveň možné vnitřní exploze, třas, slzy v očích a veliké problémy s dechem, vždy se nemohu pořádně nadechnout a lapám po dechu. Poslední záchvat jsem měla v sobotu, kdy jsem se s tátou potkávala v průběhu celého dne na rodinné oslavě, kde jsem byla nucena být. Byl jak jinak než opily, choval se nevhodně k mé osobě i k ostatním. Křičel na mě, byť stál krok ode mě tak, že to slyšela celá místnost a to jen kvůli kávě. Povykoval na mě během celého večera. Chtěl vysvětlit nedávný telefonát, kdy jsem byla psychicky na dně a řekla, že ho nemohu vídat ani s ním mluvit, protože je ve mně neco ve mně špatně a nemohu mu odpustit to, co udělal. Několikrát jsem se mu to pokoušela dovysvětlit, ale odpověd byla vždy stejná: já jsem nic neudělal. Od neděle právě nespím. Neustále se mi opakuje jeden sen: nalézám otce mrtvého v jeho domě, týden ho nikdo nehledal a já se zhroutím, protože jsem mu jeho činy nestihla odpustit.
Co mám dělat (je mi sedmnáct). Méně