Mgr. Petra Štarková

Dobrý den,
prosím o radu. Jsem pomerne spolecensky, extrovertni typ. Muj problem trva delsi dobu, ale vsoucasnosti citim jak se muj stav zhorsuje. Kdyz nekoho potkam, bud je to jen známý nebo i více blízký človek(nevypozorovala jsem nějakou vazbu nebo logicky vysvětlitelnou pricinu) pri rozhovoru...Více s nim zacnu byt nervozni a pomalu se nedokazu ani divat do oci. Tyto pocity prichazi necekane. Napriklad potkam v obchode znamou, a zacnu mit tento stav, ale druhý den se opakuje podobná situace a ja se dokazu bavit uplne normalne. Muze byt tento problem urcitou formou projevu uzkostne poruchy?. Muzute mi prosim poradit jak s tim sama nejak pracovat?Dekuji moc za odpoved. Méně

Dobrý den,
před 5 lety jsem žila v psychickém teroru. Otec pil, bil matku, dělal hodně scény, byl agresivní, psychicky nás týral, občas i chytl tak, aby nás to bolelo. Nyní s ním již skoro čtvrtým rokem nežiji. Navštěvovala jsem ho na víked jednou za dva týdny, postupně jsem to však začala ubírat...Více a nyní jsem se rozhodla, že s ním v kontaktu být nechci. Má to jednoduchý důvod, mám kvůli němu problémy psychického charakteru. Již několik let špatně spím, poslední týden jsem se vůbec nevyspala. Vždy v půl druhé ráno se probudím a většinou tak do páté hodiny ranní jsem vzhůru (vstávám před šestou). Nespavost se střídá s psychickými problémy, pravděpodobně stavy úzkosti. Ty mají různou intenzitu, ale vždy to vyvolá něco, v čem se angažuje otec, byť jen kontext. Vždy se jedná o zrychlený tep, zimu a zároveň horko, pocit prázdnoty a zároveň možné vnitřní exploze, třas, slzy v očích a veliké problémy s dechem, vždy se nemohu pořádně nadechnout a lapám po dechu. Poslední záchvat jsem měla v sobotu, kdy jsem se s tátou potkávala v průběhu celého dne na rodinné oslavě, kde jsem byla nucena být. Byl jak jinak než opily, choval se nevhodně k mé osobě i k ostatním. Křičel na mě, byť stál krok ode mě tak, že to slyšela celá místnost a to jen kvůli kávě. Povykoval na mě během celého večera. Chtěl vysvětlit nedávný telefonát, kdy jsem byla psychicky na dně a řekla, že ho nemohu vídat ani s ním mluvit, protože je ve mně neco ve mně špatně a nemohu mu odpustit to, co udělal. Několikrát jsem se mu to pokoušela dovysvětlit, ale odpověd byla vždy stejná: já jsem nic neudělal. Od neděle právě nespím. Neustále se mi opakuje jeden sen: nalézám otce mrtvého v jeho domě, týden ho nikdo nehledal a já se zhroutím, protože jsem mu jeho činy nestihla odpustit.
Co mám dělat (je mi sedmnáct). Méně