Mgr. Pavel Pelikán

Dobrý den. Prosím Vás o radu, pomoc.
Od svých osmi do svých třinácti let jsem žila v rodině, kde byl táta agresorem, spouštěč byl alkohol. Hodně pil a přibližně jednou do měsíce nás zprve jen citově/slovně, poslední rok i fyzicky napadal. Mou mamku bil, citově ji vydíral, zakazoval jí kontakt s okolím a vulgárními slovy směřované k její osobě zrovna nešetřil. Odstěhovali jsme se. S tátou jsem nikdy neměla ani dobrý ani špatný vztah.. řekla bych, že se tomuto nedá říkat vůbec vztah. Do svých šestnácti let jsem ho však dvakrát do měsíce na víkend vídala. V sedmnácti letech jsem ho vídat přestala. (Zde se dostávám k bodu, se kterým bych potřebovala pomoci. Potřebovala bych pojmenovat pravým jménem to, co se ve mně odehrávalo...) Z těchto let v psychickém teroru jsem si odnesla jeden "bonus". Špatně jsem spala. Byla jsem na to zvyklá a nepřišlo mi divné, že spím málo nebo spím na etapy. Dokud se mi nezačaly dít ještě jiné věci. Můj největší strach byl, že táta se upije k smrti a já mu nestihnu odpustit, to mě pomalu zříralo. V mých sedmnácti letech jsem ho přestala vídat, protože jsem měla pocit, že mi ubližuje a nechápala jsem, co se se mnou děje. Nespavost jsem zhoršila, spala jsem kolem tří hodin denně a každý den měsíc v kuse se mi opakoval jeden a ten samý sen-nacházím tátu mrtvého v jeho domě, nikdo ho předemnou nenašel, protože nikoho nemá a hlavně, nestihla jsem mu odpustit. Neviděla jsem ho přibližně tři měsíce, až pak na rodinné sešlosti. Kde už jsem cítila, že je něco špatně. Jen jsem ho viděla a začala jsem se klepat. Vím, že jsem z něj neměla strach. Tekrát se tam opil a začal mě jak psychicky tak fyzicky napadat. A já jsem prožila něco, co neumím pojmenovat.. srdce mi tlouklo víc než mělo, byla mi zima a zároveň horko, byla jsem prázdná a zároveň jsem měla pocit, že brzy exploduji a nemohla jsem dýchat, lapala jsem po dechu a myslela, že umírám. Časem se to zhoršovalo. V průběhu dalších tří měsíců se mi to stávalo častěji a častěji. Stačilo jen, aby někdo začal mluvit konkrétně o mém tátovi, později už jen stačilo říct slovo táta.. a mně se stalo to stejné jako na té rodinné sešlosti. Ruku v ruce s tím šla nespavost. Byla jsem vyřízená, bezradná, bezmocná. Pamatuji si, že jsem nespala více než 10 dní.. pak 5 dní po 20 minutách, do toho jsem měla stále stejné "příznaky". A přemýšlela o tom, že skončím svůj život. Věděla jsem, že bych jednou ráda měla budoucnost, ale nevěděla jsem, co mám dělat. Nespala jsem a do toho mi klidně dvakrát denně bušilo srdce jako splašené, nemohla jsem dýchat, lapala po dechu, třásla se, bylo mi horko i zima, cítila jsem prázdnotu a přitom jsem měla pocit, že exploduji. Stávalo se mi to doma, ve škole, na ulici, v autobuse.. zkrátka všude. Nechápala jsem, co se děje, ale věděla jsem, že takhle to dál nejde. Když jsem přecházela přes frekventovanou silnici, měla jsem chuť se zastavit. A skončit to. Naštěstí byl pan řidič autobusu duchapřítomný, troubil, šlápl na brzdu a autobus se zastavil jen pár centimetrů ode mě. Měla jsem štěstí. Nevím jak, ale dostala jsem se z toho. Díky kamarádce a díky tomu, kolik moc jsem si uvědomila. Nikdy jsem však nenavštívila odborníka. Umíte tyto stavy pojmenovat a vysvětlit mi prosím zpětně, co se uvnitř mě odehrávalo? Byla bych Vám moc vděčná! Myslíte, že se mi to všechno může vrátit? Nyní jsem "za tím", tátovi jsem odpustila, v sobě jsem si to uzavřela a vyřešila, nedělá mi problém ho vidět či slyšet, mluvit o něm. Ale nestýkáme se. Moc děkuji za Váš čas a ochotu. Hezký den!

Dobrý den,
po dlouhodobé úvaze jsem dospěla k tomu, že potřebuji odbornou pomoc.
3 roky trpím záchvatovitým přejídáním a během poslední roku se k tomu přidávají depresivní stavy. Vyjma toho,že mám problémy se zažíváním, mám hlavně problémy psychické. Ztráta zájmu o cokoliv, často brečím, mám problémy vyjít mezi lidi, ztrácím přátele, ztráta péče o sebe ( jsem schopná týden ležet doma bez osprchování se a bez komunikace s vnějším světem), nenávist k sobě samé, velký studijní tlak apod. Jsou dny,kdy jsem na tom dobře,jsem mezi lidmi, směju se( až na neustálé počítání kalorií, diskomfortu při jezení před lidma a plánováním kdy co budu jíst a cvičit) a říkám si,že to zvládnu sama. Jenže evidentně nezvládám. Nejlíp mi je,když spím a mám jakoby vypnutou svojí hlavu a myšlenkový pochody a už párkrát jsem si řekla, že smrt by byla východisko.
Moje otázka teda je kam jít? Psycholog/psychiatr/ psychoterapeut? (Praha) Dnes jsem volala do jednoho centra a nejbližší termín byl v červenci,tak jsem odmítla..
Předem děkuji