S depresí bojuju snad odjakživa. Už to trvá možná 10 let. Chvíli jsem bral antidepresiva, ale nic se
1
Počet odpovědí:
S depresí bojuju snad odjakživa. Už to trvá možná 10 let. Chvíli jsem bral antidepresiva, ale nic se tím nespravilo, naopak je to ještě horší. Už asi 4 roky jsem skoro sám. Kamarádů moc nemám, a s těmi, co ještě zbyli, se vídám opravdu sporadicky. Poslední dobou je to čím dál tím horší. Je mi pořád smutno, v životě už nemám žádné radosti. Nikdo mi nepomůže, protože je to všem úplně jedno. Moje rodina, která by mi měla být oporou, mi naopak přidělává ještě další a další starosti a problémy. K tomu a práce a škola. Pak se přidaly ještě určité zdravotní problémy. Prášky už znovu brát nechci. Už se nedokážu pomalu ani usmát, což dost lidí vyčítá a spousta z nich mi už v minulosti řekla, že právě proto jsem asi sám. (Malá odbočka: Když jdu po ulici nebo jedu v dopravním prostředku, tak si občas všímám výrazů lidí kolem, a opravdu se nesetkávám s tím, že by se někdo jen tak spontánně usmíval. Asi jsem divnej, ale chtěl vidět někoho jiného v mém stavu se usmívat. To jen tak mimochodem.) Už se z toho všeho stal začarovaný kruh. Jsem v depresi, protože jsem sám a jsem sám, protože jsem v depresi. Bohužel z toho není úniku. Když se občas dívám po svých vrstevnících (je mi 30 let), spousta z nich už bydlí s přítelem či přítelkyní a někteří už mají i rodiny, a já se furt plácám na dně, je mi z toho fakt zle. Na sebevraždu myslím skoro pořád. Kdybych se tolik nebál smrti a neměl takový pud sebezáchovy, už bych tu dávno nebyl. Nemám ani přítelkyni, která by mi s tím pomohla a měla mě ráda. Poslední dobou už opravdu nemůžu. Je toho moc. Včera jsem se svěřil jedné kamarádce (mimochodem jedna z těch v životě šťastných). Skoro se mi vysmála. Řekla mi, že si za to můžu sám, protože to vůbec neřeším a nesnažím se s tím nic dělat. Byla velmi ochotná naslouchat. Skoro to vypadalo, že mi podá provaz. To mě úplně dodělalo, nikdy jsem o tom s ní neměl mluvit. A že se nesnažím? Snažil jsem se dost dlouho s tím něco udělat, ale bezvýsledně. Nedokážete si představit tu frustraci, když se o něco vytrvale snažíte, a pořád to nejde. Pak jsem rezignoval, protože jsem si uvědomil, že to nemá smysl. Každý den se probouzím unavený a unavený chodím spát. Se spánkem mám velké problémy. Přes den jsem skoro k ničemu. Poslední dobou už nejsem schopen skoro nic dělat. V práci teď kupodivu nemáme zas a takový fofr, ale i tak. Dneska jsem se několikrát přistihl, že v návalu apatie koukám doblba a nejsem schopen nic udělat. Nikdy jsem se práci nevyhýbal, ale dneska už jsem byl tak zoufalý, že jsem uvažoval i o lékaři a neschopence, ale to by asi nikam nevedlo. Za chvíli bych v tom byl zpátky. Všichni si myslí, že je to mou leností, a ono to tak opravdu asi vypadá. Už mě vůbec nic nebaví a můj "život" je jedno velké trápení. Poslední dobou je mi často do breku, a mám co dělat, abych nezačal. Jsem chlap jako hora, ale rozsypal jsem se jako písek na Sahaře. Jenže moje problémy nikoho nezajímají, všichni se starají jen sami o sebe (a pak se diví, že je tolik sebevražd). Jsem sám a spolehnout se můžu jen na sebe.
Dobrý den,
chápu, že Vám nyní nejsou úsměvy vlastní, když prožíváte, co popisujete. Zažíváte samotu, nedaří se Vám z ničeho radovat, máte dojem, že ostatní nezajímáte. Píšete také o zdravotních potížích, problematickém spánku, o práci a škole, kde je asi též náročné plně fungovat. Zdá se, že to, jak se cítíte, zasahuje většinu oblastí Vašeho života. To je pochopitelné. Představuji si to jako velký černý mrak, který nad Vás doputoval a zastiňuje vše, co je pod ním. O to víc je asi vysilující pod ním stát, když už z něj prší tak dlouho. Rozumím Vaší frustraci i tendencím k rezignaci, které z toho plynou. Váš pud sebezáchovy ale snad poukazuje i na to, že ve Vás stále přetrvává kousek naděje, vůle dát životu šanci a dát ji tak především sobě. Ač nepokládáte žádnou otázku, už jen to, že jste sdílel, co je ve Vás, je hodnotný první krok.
Svěřil jste se i kamarádce a rozumím tomu tak, že jste se minuli v porozumění. Myslím, že pro okolí může být někdy náročné zvládnout adekvátně reagovat, pokud jsou pro ně popsané stavy cizí nebo je překvapí a zaskočí. Věřím, že Vás ale stálo kus energie a odhodlání sdílet s někým, čím procházíte, a mrzí mě, že jste v důsledku toho nepocítil úlevu, ale zklamání. Velmi bych Vám přála, aby Vás tato zkušenost nezastavovala v otevírání se druhým a Vy tak neprohluboval svoji izolaci a pocit, že jste sám. Je v pořádku teď potřebovat citlivější přístup – jak od druhých, tak od sebe.
Neptáte se na možnosti, jak dál, ale mám potřebu Vám tu alespoň některé nechat, ať s nimi následně můžete naložit podle svého uvážení. Píšete, že prášky nechcete užívat, nezmiňujete se ale, zdali máte zkušenosti s psychoterapií – ta mi ve Vaší situaci přijde smysluplná. Jde o velmi podpůrný a důvěrný mezilidský vztah, který může poskytnout bezpečný prostor k prožití a porozumění svým pocitům a myšlenkám, a nahlédnutí na ně v širším měřítku. To může být obzvlášť cenné, pokud se dostaneme do fáze cyklení se v začarovaném kruhu, o kterém se zmiňujete. Je to příležitost změny v/k sobě a snad i přiblížení se porozumění, že každý den, který jen proběhne, může být důvodem k vděčnosti, protože jste jej zvládl i s tím, co je těžké. Máte moji velkou podporu k tomuto dalšímu kroku, pokud byste jej chtěl zvážit. Variantou může být i dobrovolná hospitalizace. Ta nabízí intenzivnější péči odborníků, určitou socializaci, ale i pomoc při nastavení denního rytmu, pravidelnosti v jídle a spánku či vyváženosti mezi pracovními a oddechovými aktivitami. I to jsou nezanedbatelné faktory, které mohou jak ztížit, tak odlehčit to, jak se cítíme a jak věci prožíváme.
Někdy pak nic nezměníme na tom, že mrak přijde a občas z něj prší, jindy poprchává nebo je zataženo. I to k životu patří a je zcela v pořádku těmito vnitřními „klimatickými“ změnami pokojně a bezpečně projít. Jen je o něco snadnější na to alespoň z počátku nebýt sám.
Přeji klidnější zítřky,
AO
chápu, že Vám nyní nejsou úsměvy vlastní, když prožíváte, co popisujete. Zažíváte samotu, nedaří se Vám z ničeho radovat, máte dojem, že ostatní nezajímáte. Píšete také o zdravotních potížích, problematickém spánku, o práci a škole, kde je asi též náročné plně fungovat. Zdá se, že to, jak se cítíte, zasahuje většinu oblastí Vašeho života. To je pochopitelné. Představuji si to jako velký černý mrak, který nad Vás doputoval a zastiňuje vše, co je pod ním. O to víc je asi vysilující pod ním stát, když už z něj prší tak dlouho. Rozumím Vaší frustraci i tendencím k rezignaci, které z toho plynou. Váš pud sebezáchovy ale snad poukazuje i na to, že ve Vás stále přetrvává kousek naděje, vůle dát životu šanci a dát ji tak především sobě. Ač nepokládáte žádnou otázku, už jen to, že jste sdílel, co je ve Vás, je hodnotný první krok.
Svěřil jste se i kamarádce a rozumím tomu tak, že jste se minuli v porozumění. Myslím, že pro okolí může být někdy náročné zvládnout adekvátně reagovat, pokud jsou pro ně popsané stavy cizí nebo je překvapí a zaskočí. Věřím, že Vás ale stálo kus energie a odhodlání sdílet s někým, čím procházíte, a mrzí mě, že jste v důsledku toho nepocítil úlevu, ale zklamání. Velmi bych Vám přála, aby Vás tato zkušenost nezastavovala v otevírání se druhým a Vy tak neprohluboval svoji izolaci a pocit, že jste sám. Je v pořádku teď potřebovat citlivější přístup – jak od druhých, tak od sebe.
Neptáte se na možnosti, jak dál, ale mám potřebu Vám tu alespoň některé nechat, ať s nimi následně můžete naložit podle svého uvážení. Píšete, že prášky nechcete užívat, nezmiňujete se ale, zdali máte zkušenosti s psychoterapií – ta mi ve Vaší situaci přijde smysluplná. Jde o velmi podpůrný a důvěrný mezilidský vztah, který může poskytnout bezpečný prostor k prožití a porozumění svým pocitům a myšlenkám, a nahlédnutí na ně v širším měřítku. To může být obzvlášť cenné, pokud se dostaneme do fáze cyklení se v začarovaném kruhu, o kterém se zmiňujete. Je to příležitost změny v/k sobě a snad i přiblížení se porozumění, že každý den, který jen proběhne, může být důvodem k vděčnosti, protože jste jej zvládl i s tím, co je těžké. Máte moji velkou podporu k tomuto dalšímu kroku, pokud byste jej chtěl zvážit. Variantou může být i dobrovolná hospitalizace. Ta nabízí intenzivnější péči odborníků, určitou socializaci, ale i pomoc při nastavení denního rytmu, pravidelnosti v jídle a spánku či vyváženosti mezi pracovními a oddechovými aktivitami. I to jsou nezanedbatelné faktory, které mohou jak ztížit, tak odlehčit to, jak se cítíme a jak věci prožíváme.
Někdy pak nic nezměníme na tom, že mrak přijde a občas z něj prší, jindy poprchává nebo je zataženo. I to k životu patří a je zcela v pořádku těmito vnitřními „klimatickými“ změnami pokojně a bezpečně projít. Jen je o něco snadnější na to alespoň z počátku nebýt sám.
Přeji klidnější zítřky,
AO
Odpověď – online konzultace
Potřebujete-li odbornou radu, rezervujte si online konzultaci. Specialista Vám dobře poradí i na dálku.
Zobrazit profily specialistů Jak to funguje?
Stále hledáte odpověď. Položte další dotaz
Veškerý obsah publikovaný na portálu ZnamyLekar.cz zejména Otázky a odpovědi, má pouze informativní charakter. Internet nepředstavuje plnohodnotnou náhradu lékařské péče poskytované specialistou.