Dobrý den. Prosím Vás o radu, pomoc. Od svých osmi do svých třinácti let jsem žila v rodině, kde by
3
Počet odpovědí:
Dobrý den. Prosím Vás o radu, pomoc.
Od svých osmi do svých třinácti let jsem žila v rodině, kde byl táta agresorem, spouštěč byl alkohol. Hodně pil a přibližně jednou do měsíce nás zprve jen citově/slovně, poslední rok i fyzicky napadal. Mou mamku bil, citově ji vydíral, zakazoval jí kontakt s okolím a vulgárními slovy směřované k její osobě zrovna nešetřil. Odstěhovali jsme se. S tátou jsem nikdy neměla ani dobrý ani špatný vztah.. řekla bych, že se tomuto nedá říkat vůbec vztah. Do svých šestnácti let jsem ho však dvakrát do měsíce na víkend vídala. V sedmnácti letech jsem ho vídat přestala. (Zde se dostávám k bodu, se kterým bych potřebovala pomoci. Potřebovala bych pojmenovat pravým jménem to, co se ve mně odehrávalo...) Z těchto let v psychickém teroru jsem si odnesla jeden "bonus". Špatně jsem spala. Byla jsem na to zvyklá a nepřišlo mi divné, že spím málo nebo spím na etapy. Dokud se mi nezačaly dít ještě jiné věci. Můj největší strach byl, že táta se upije k smrti a já mu nestihnu odpustit, to mě pomalu zříralo. V mých sedmnácti letech jsem ho přestala vídat, protože jsem měla pocit, že mi ubližuje a nechápala jsem, co se se mnou děje. Nespavost jsem zhoršila, spala jsem kolem tří hodin denně a každý den měsíc v kuse se mi opakoval jeden a ten samý sen-nacházím tátu mrtvého v jeho domě, nikdo ho předemnou nenašel, protože nikoho nemá a hlavně, nestihla jsem mu odpustit. Neviděla jsem ho přibližně tři měsíce, až pak na rodinné sešlosti. Kde už jsem cítila, že je něco špatně. Jen jsem ho viděla a začala jsem se klepat. Vím, že jsem z něj neměla strach. Tekrát se tam opil a začal mě jak psychicky tak fyzicky napadat. A já jsem prožila něco, co neumím pojmenovat.. srdce mi tlouklo víc než mělo, byla mi zima a zároveň horko, byla jsem prázdná a zároveň jsem měla pocit, že brzy exploduji a nemohla jsem dýchat, lapala jsem po dechu a myslela, že umírám. Časem se to zhoršovalo. V průběhu dalších tří měsíců se mi to stávalo častěji a častěji. Stačilo jen, aby někdo začal mluvit konkrétně o mém tátovi, později už jen stačilo říct slovo táta.. a mně se stalo to stejné jako na té rodinné sešlosti. Ruku v ruce s tím šla nespavost. Byla jsem vyřízená, bezradná, bezmocná. Pamatuji si, že jsem nespala více než 10 dní.. pak 5 dní po 20 minutách, do toho jsem měla stále stejné "příznaky". A přemýšlela o tom, že skončím svůj život. Věděla jsem, že bych jednou ráda měla budoucnost, ale nevěděla jsem, co mám dělat. Nespala jsem a do toho mi klidně dvakrát denně bušilo srdce jako splašené, nemohla jsem dýchat, lapala po dechu, třásla se, bylo mi horko i zima, cítila jsem prázdnotu a přitom jsem měla pocit, že exploduji. Stávalo se mi to doma, ve škole, na ulici, v autobuse.. zkrátka všude. Nechápala jsem, co se děje, ale věděla jsem, že takhle to dál nejde. Když jsem přecházela přes frekventovanou silnici, měla jsem chuť se zastavit. A skončit to. Naštěstí byl pan řidič autobusu duchapřítomný, troubil, šlápl na brzdu a autobus se zastavil jen pár centimetrů ode mě. Měla jsem štěstí. Nevím jak, ale dostala jsem se z toho. Díky kamarádce a díky tomu, kolik moc jsem si uvědomila. Nikdy jsem však nenavštívila odborníka. Umíte tyto stavy pojmenovat a vysvětlit mi prosím zpětně, co se uvnitř mě odehrávalo? Byla bych Vám moc vděčná! Myslíte, že se mi to všechno může vrátit? Nyní jsem "za tím", tátovi jsem odpustila, v sobě jsem si to uzavřela a vyřešila, nedělá mi problém ho vidět či slyšet, mluvit o něm. Ale nestýkáme se. Moc děkuji za Váš čas a ochotu. Hezký den!
Od svých osmi do svých třinácti let jsem žila v rodině, kde byl táta agresorem, spouštěč byl alkohol. Hodně pil a přibližně jednou do měsíce nás zprve jen citově/slovně, poslední rok i fyzicky napadal. Mou mamku bil, citově ji vydíral, zakazoval jí kontakt s okolím a vulgárními slovy směřované k její osobě zrovna nešetřil. Odstěhovali jsme se. S tátou jsem nikdy neměla ani dobrý ani špatný vztah.. řekla bych, že se tomuto nedá říkat vůbec vztah. Do svých šestnácti let jsem ho však dvakrát do měsíce na víkend vídala. V sedmnácti letech jsem ho vídat přestala. (Zde se dostávám k bodu, se kterým bych potřebovala pomoci. Potřebovala bych pojmenovat pravým jménem to, co se ve mně odehrávalo...) Z těchto let v psychickém teroru jsem si odnesla jeden "bonus". Špatně jsem spala. Byla jsem na to zvyklá a nepřišlo mi divné, že spím málo nebo spím na etapy. Dokud se mi nezačaly dít ještě jiné věci. Můj největší strach byl, že táta se upije k smrti a já mu nestihnu odpustit, to mě pomalu zříralo. V mých sedmnácti letech jsem ho přestala vídat, protože jsem měla pocit, že mi ubližuje a nechápala jsem, co se se mnou děje. Nespavost jsem zhoršila, spala jsem kolem tří hodin denně a každý den měsíc v kuse se mi opakoval jeden a ten samý sen-nacházím tátu mrtvého v jeho domě, nikdo ho předemnou nenašel, protože nikoho nemá a hlavně, nestihla jsem mu odpustit. Neviděla jsem ho přibližně tři měsíce, až pak na rodinné sešlosti. Kde už jsem cítila, že je něco špatně. Jen jsem ho viděla a začala jsem se klepat. Vím, že jsem z něj neměla strach. Tekrát se tam opil a začal mě jak psychicky tak fyzicky napadat. A já jsem prožila něco, co neumím pojmenovat.. srdce mi tlouklo víc než mělo, byla mi zima a zároveň horko, byla jsem prázdná a zároveň jsem měla pocit, že brzy exploduji a nemohla jsem dýchat, lapala jsem po dechu a myslela, že umírám. Časem se to zhoršovalo. V průběhu dalších tří měsíců se mi to stávalo častěji a častěji. Stačilo jen, aby někdo začal mluvit konkrétně o mém tátovi, později už jen stačilo říct slovo táta.. a mně se stalo to stejné jako na té rodinné sešlosti. Ruku v ruce s tím šla nespavost. Byla jsem vyřízená, bezradná, bezmocná. Pamatuji si, že jsem nespala více než 10 dní.. pak 5 dní po 20 minutách, do toho jsem měla stále stejné "příznaky". A přemýšlela o tom, že skončím svůj život. Věděla jsem, že bych jednou ráda měla budoucnost, ale nevěděla jsem, co mám dělat. Nespala jsem a do toho mi klidně dvakrát denně bušilo srdce jako splašené, nemohla jsem dýchat, lapala po dechu, třásla se, bylo mi horko i zima, cítila jsem prázdnotu a přitom jsem měla pocit, že exploduji. Stávalo se mi to doma, ve škole, na ulici, v autobuse.. zkrátka všude. Nechápala jsem, co se děje, ale věděla jsem, že takhle to dál nejde. Když jsem přecházela přes frekventovanou silnici, měla jsem chuť se zastavit. A skončit to. Naštěstí byl pan řidič autobusu duchapřítomný, troubil, šlápl na brzdu a autobus se zastavil jen pár centimetrů ode mě. Měla jsem štěstí. Nevím jak, ale dostala jsem se z toho. Díky kamarádce a díky tomu, kolik moc jsem si uvědomila. Nikdy jsem však nenavštívila odborníka. Umíte tyto stavy pojmenovat a vysvětlit mi prosím zpětně, co se uvnitř mě odehrávalo? Byla bych Vám moc vděčná! Myslíte, že se mi to všechno může vrátit? Nyní jsem "za tím", tátovi jsem odpustila, v sobě jsem si to uzavřela a vyřešila, nedělá mi problém ho vidět či slyšet, mluvit o něm. Ale nestýkáme se. Moc děkuji za Váš čas a ochotu. Hezký den!
Dobrý den, je mi líto, čím jste si musela dřív projít. Zkušenosti, které popisujete by se mohly označit za traumatizující. Stavy s bušením srdce, střídáním horka a zimy, pocit, že explodujete a potíže s dýcháním imponují dojmem panické ataky. Přání už tady nebýt a zhoršený spánek jsou pak často příznakem deprese. Obě jsou časté reakce na trauma.
Jsem ráda, že nyní je Vám líp a upřímně nedovedu odhadnout, jestli se podobné problémy u Vás můžou objevit znovu. Nemám k dispozici hodně dalších informací. Každopádně, i pokud by se vrátili, doporučila bych Vám věnovat se tomu, co Vám pomohlo již dřív anebo navštívit psychologa nebo psychiatra. Podobné potíže jsou dobře léčitelné.
Držím Vám palce a přeji hezké dny!
Jsem ráda, že nyní je Vám líp a upřímně nedovedu odhadnout, jestli se podobné problémy u Vás můžou objevit znovu. Nemám k dispozici hodně dalších informací. Každopádně, i pokud by se vrátili, doporučila bych Vám věnovat se tomu, co Vám pomohlo již dřív anebo navštívit psychologa nebo psychiatra. Podobné potíže jsou dobře léčitelné.
Držím Vám palce a přeji hezké dny!
Odpověď – online konzultace
Potřebujete-li odbornou radu, rezervujte si online konzultaci. Specialista Vám dobře poradí i na dálku.
Zobrazit profily specialistů Jak to funguje?
Panické a úzkostné stavy, kdy reagujeme na ohrožení - nejprve vnější,skutečné, pak stačí jako spouštěč např. jen slovo, a reagujeme úplně stejně.
Váš příběh popisuje, jak si spojujeme životní zážitky a zkušenosti s prožitými pocity, které mají velmi blízko k tělesným projevům. Nezpracovaná zátěž z dětství je silně zapsaná v našem vědomí, které třeba cestou odpuštění máme do jisté míry pod kontrolou, je zapsaná ale i v našem nevědomí, odkud nás prožitky atakují v situacích, po podnětech,a které jsou mimo naši kontrolu. Projevují se úzkostí a panikou, doprovázeny silnými tělesnými projevy. A´t už by odborný termín byl úzkostná porucha, generalizovaná úzkostná porucha, protrahovaná neléčená posttraumatická stresová porucha - k diagnostice by bylo potřeba více informací, jde se těchto stavů reálně zbavit. Myslím, že se to pro spokojenost Vašeho života vyplatí.
Stále hledáte odpověď. Položte další dotaz
Veškerý obsah publikovaný na portálu ZnamyLekar.cz zejména Otázky a odpovědi, má pouze informativní charakter. Internet nepředstavuje plnohodnotnou náhradu lékařské péče poskytované specialistou.