Mgr. Magdalena Valášková

Dobrý den, již delší dobu trpím úzkostmi a depresemi. Je mi 26 let, před necelými 2 roky jsem dostudovala úspěšně VŠ a momentálně mám již třetí zaměstnaní za tu dobu. Práce mě ovšem nečiní šťastnou a stresuje mě. Ne tak ani samotná práce, ale být v kolektivu kolegů. Jsem neustále sevřená a nešťastná. Při práci mám neustále myšlenky, že něco pokazím, něco nepochopím, nenaučím se to, ostatní mě zcela jistě sledují a hodnotí. Vše je pro mě velmi složité. Nejhorší pro mě je to, že jsem vystudovaná vysokoškolačka, do které je vkládáno mnoho očekávání a přitom jsem na pokraji zhroucení při jakékoliv činnosti. Když se kolegové baví, neustále přemýšlím jak se zapojit do konverzace, když něco řeknu, příjde mi to trapné, nezajímavé a neustále si myslím, že ostatní si o mně myslí, že jsem divná, a že mě zcela jistě nemají rádi. Je to hodně vyčerpávající. Prakticky nic ve svém volném čase nedělám, protože jsem neustále unavená. Nemám přátele a s rodinou také nemám dobré vztahy. Vztahy přátelské vůbec nenavazuji. Bojím se zranění. Když si řeknu nahlas, že vlastně nikoho nemám - přátele, rodinu, která vás nesoudí a cítíte jen pohodu, pohltí mě panika. Cítím se tak sama, ale přitom chci být sama, je to pro mě bezpečné. Psychicky jsem velmi bolavá a nevím jak z toho ven. V době dospívání jsem byla oblíbená a byla jsem obklopena přáteli a lidmi, kterým jsem však ubližovala různými intriky a zlými slovy a následně se to obrátilo proti mě. Několik let potom jsem žila na maloměstě s pocitem viny a izolace od ostatních. Brala jsem, že si to zasloužím. Každý mě měl za zlou osobu a nikdo mě neměl rád. Moc mě mrzí jaká jsem dříve byla špatná osoba, která používala zlá slova, která byla jedem a že jsem dělala věci, které ostatní činily nešťastnými. V současné době žiji jinde, ovšem minulost a pocity zůstávají. Zároveň co se týče mé rodiny - distancuji se od ní. Mám velmi nízké sebevědomí, a pocit, neschopnosti přikládám mým rodičů. Milují mě ovšem pro ně nebudu nikdy dostatečně dobrá, nic neumím, jsem k ničemu, každý je lepší než já, jak to vypadám, neustálý stres, neustále jsou se mnou problémy (slova matky). To je vše, co mě napadne při pomyšlení na rodinu. Vždy když jsem se svou rodinou, jsem sevřená, nesoustředěná, přecitlivělá a podrážděná.Můj stav je teď lepší, jelikož mám přítele, který mě drží nad vodou (o mých problémech neví-žijeme odděleně). Ráda bych žila poklidný život, byla sama sebou, měla se ráda takovou jaká jsem a nebála se ostatních lidí. Před půl rokem jsem navštívila 3x psychologa, ovšem necítila jsem se s ním dobře. Mohla bych znát názor, zda se dají dané problémy vyřešit? Děkuji za názor a možnost sdílet tyto problémy s odborníkem. Přeji hezký den.