Mgr. Lenka Beranová

Dobrý den,
před 5 lety jsem žila v psychickém teroru. Otec pil, bil matku, dělal hodně scény, byl agresivní, psychicky nás týral, občas i chytl tak, aby nás to bolelo. Nyní s ním již skoro čtvrtým rokem nežiji. Navštěvovala jsem ho na víked jednou za dva týdny, postupně jsem to však začala ubírat a nyní jsem se rozhodla, že s ním v kontaktu být nechci. Má to jednoduchý důvod, mám kvůli němu problémy psychického charakteru. Již několik let špatně spím, poslední týden jsem se vůbec nevyspala. Vždy v půl druhé ráno se probudím a většinou tak do páté hodiny ranní jsem vzhůru (vstávám před šestou). Nespavost se střídá s psychickými problémy, pravděpodobně stavy úzkosti. Ty mají různou intenzitu, ale vždy to vyvolá něco, v čem se angažuje otec, byť jen kontext. Vždy se jedná o zrychlený tep, zimu a zároveň horko, pocit prázdnoty a zároveň možné vnitřní exploze, třas, slzy v očích a veliké problémy s dechem, vždy se nemohu pořádně nadechnout a lapám po dechu. Poslední záchvat jsem měla v sobotu, kdy jsem se s tátou potkávala v průběhu celého dne na rodinné oslavě, kde jsem byla nucena být. Byl jak jinak než opily, choval se nevhodně k mé osobě i k ostatním. Křičel na mě, byť stál krok ode mě tak, že to slyšela celá místnost a to jen kvůli kávě. Povykoval na mě během celého večera. Chtěl vysvětlit nedávný telefonát, kdy jsem byla psychicky na dně a řekla, že ho nemohu vídat ani s ním mluvit, protože je ve mně neco ve mně špatně a nemohu mu odpustit to, co udělal. Několikrát jsem se mu to pokoušela dovysvětlit, ale odpověd byla vždy stejná: já jsem nic neudělal. Od neděle právě nespím. Neustále se mi opakuje jeden sen: nalézám otce mrtvého v jeho domě, týden ho nikdo nehledal a já se zhroutím, protože jsem mu jeho činy nestihla odpustit.
Co mám dělat (je mi sedmnáct).

Dobrý den, omlouvám se za delší psaní, pokusím se psát stručně. Před rokem vyústily moje do té doby s nikým nesdílené psychické problémy ve zhroucení se, načež jsem vyhledala psycholožku. Nemám žádnou konkrétní diagnózu, prý to tak nedělá, ale tipuju lehčí deprese s občasnými úzkostnými stavy. Trápí mě to od dětství. Možná má vliv rozvod rodičů a vše kolem něj. Paní psycholožka mi tehdy řekla, že mám dvě možnosti. Prášky a nebo terapii, kde spolu najdeme příčiny. Vybrala jsem si druhou variantu. A teď co mě trápí. Pozoruji sice zlepšení, co se týče častějšího odpočinku, tak nějak jsem se naučila se sebou žít v tom smyslu, abych se nepřepínala a jsem sdílnější s okolím. Co se týče samotného problému, tak ale žádné větší zlepšení nepozoruju. Už mě docela unavuje, že se na terapii pokaždé maximálně otevřu, ale vlastně bez pokroku. Většinou spolu prostě o věcech mluvíme. Takové ty věci typu "představte si, že chováte svoji stránku, která se bojí" se mi doslova příčí a nedělají mi dobře. Chápu, že je to asi běh na dlouhou trať, ale nemohu si dovolit platit za sezení více než jednou/dvakrát měsíčně a začínám mít pocit, že je to všechno marné. Zajímal by mě názor někoho jiného. Své psycholožce věřím, je to úžasný člověk. Ale někdy si říkám, jestli je tohle správná cesta. Je vůbec reálné se někam posunout za tohohle "tempa"? Nebylo by jednodušší a efektivnější brát léky? Začínám mít zase obavy, že budu za chvíli hlavně příteli jen na obtíž...